Národní památkový ústav

Národní památkový ústav

Valdštejnské nám. 3

11801 Praha 1

 Mapa webu |  MonumNet |  Ke stažení |  Novinky [7.1.] |  Diskusní fóra [29.11.] |  Odkazy na www [28.11.]
nový web: VLASTNÍCI [pro vlastníky a účastníky procesu obnovy památkového fondu: investory, projektanty, dodavatele, úřady, obce...]
Print

Souhrnné informace a historie

K 1. lednu 2003 vznikl Národní památkový ústav jako státní příspěvková organizace s celostátní působností, která je odbornou organizací státní památkové péče podle zákona č. 20/ 1987 Sb., o státní památkovépéči ve znění zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů. Činnost této organizace upravuje nejen výše zmíněný zákon, ale také vyhláška MK České republiky č. 66/1988 Sb.

Předchůdcem ústředního pracoviště NPÚ je Státní ústav památkové péče (1958-2002). 

Historie, vývoj

1958–1969, 1970–1979, 1980–1989, 1990–1999, 2000

1958–1969

Státní ústav památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP) byl ustaven podle zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách v roce 1958. Jeho posláním bylo vytvářet odborně metodickou, vědecko-výzkumnou a informační základnu oboru památkové péče a ochrany přírody.

V oboru památkové péče navázal na činnost svých odborných předchůdců z první republiky – Státního fotoměřického ústavu (1919) a státních památkových úřadů (v Praze a v Brně) i na práci svého bezprostředního předchůdce v 50. letech, Státní památkové správy. SÚPPOP převzal jak poslání a funkce, tak i bohaté dokumentační fondy (fotografické, plánové, studijní ad.) těchto zaniklých institucí. Od počátku byl komplexně vybaven specialisty ve všech hlavních oborech, podílejících se na poznávání, uchovávání a prezentaci památek i chráněných částí přírody.

Totalitní komunistický režim (1948–1989) podstatným způsobem ovlivňoval a často deformoval snahy o ochranu a péči o národní kulturní dědictví. Přesto odborní a vědečtí pracovníci ústavu usilovali o objektivní a kvalifikovaný přístup k poznání památkového fondu, navrhování metodických postupů ochrany a péče o jednotlivé druhy památek i prezentaci a propagaci kulturního dědictví, včetně specializované výchovy pracovníků v tomto oboru.

Krátce po svém založení SÚPPOP odborně řídil zřízení Státního seznamu nemovitých a movitých kulturních památek. Byl to úkol zásadního významu, pro který ústav vytvořil kvalifikovanou metodiku, vzorové zpracování soupisových listů a zaškolení odborných pracovníků tehdy nově zakládaných krajských středisek státní památkové péče a ochrany přírody. Úroveň zpracování úkolu však byla bohužel snížena nesmyslně krátkým termínem (1962–1963) a účastí řady nedostatečně kvalifikovaných externích pracovníků. Přes tyto nedostatky byl vybrán základní fond památek (30 tis. nemovitých a 50 tis. movitých), na který se soustředila pozornost státní památkové péče.

SÚPPOP byl též konceptorem výběru prvního souboru národních kulturních památek, kde původně převažovala odborná kritéria. Soubor byl později několikrát rozšířen a bohužel i deformován politickými hledisky. Ústav rovněž usiloval o odbornou prezentaci vybraných hradů a zámků přístupných veřejnosti, kde se příslušní specialisté podíleli na instalacích. V tomto období rovněž vznikla první metodika prohlašování historických jader měst za památkové rezervace a specialisté ústavu zahájili základní průzkumy a soupisy historické městské zástavby jako podklad k třiceti postupně zpracovávaným rezervačním výnosům.

Do rodící se mezinárodní spolupráce se SÚPPOP zapojil podílem Doc. PhDr. Jakuba Pavla na koncipování základního mezinárodního dokumentu tzv. Benátské charty (1964) a účastí při založení Mezinárodního výboru pro památky a sídla (ICOMOS) v roce 1965 v Polsku. Ředitel ústavu, PhDr. Vladimír Novotný, DrSc., se stal členem exekutivního výboru této vysoce prestižní mezinárodní organizace. V roce 1966 zorganizoval SÚPPOP mezinárodní sympozium ICOMOS o regeneraci historických měst v Praze a v Levoči, které vyústilo v přijetí dokumentu, tzv. Levočské charty.


1970–1979

„Normalizační“ sedmdesátá léta znamenala odliv zájmu totalitního státu o památky a městská jádra a jednostrannou politickou i ekonomickou preferenci výstavby nových panelových sídlišť. Odborná památková pracoviště včetně účinně spolupracujícího Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů, reagovala maximálním zintenzívněním průzkumů a dokumentace i hledáním nových možností ochrany a regenerace historické městské zástavby jako protiváhy jejího zahájeného plošného boření a nahrazování esteticky neintegrovatelnými sídlišti (Horní Slavkov, Chomutov, Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod a řada dalších).

Významně se uplatnila studie SÚPPOP „Evidence a kategorizace historických měst v ČSR“, která poprvé identifikovala urbanistický fond státu a navrhla jeho hodnotovou strukturu (1972–1973; Prof. Ing. arch. Karel Kibic, DrSc., Ing. arch. Aleš Vošahlík, CSc.). Navázala na ni rozsáhlá průzkumná a hodnotící práce při postupné přípravě zpřesněných výnosů městských památkových rezervací (původně 33, dnes 40). Završením teoretických poznatků té doby bylo mezinárodní sympozium ICOMOS „Nový život v historických sídlech“, Praha – Bratislava 1976, jehož závěrečná rezoluce byla koncepčně připravena v ústavu. Československá památková péče prezentovala výsledky ochrany a rekonstrukce měst v trojjazyčném mezinárodním Bulletinu ICOMOS 1976, jehož realizaci zajistil ústav. V roce 1977 zorganizoval SÚPPOP mezinárodní sympozium ICOMOS o historických zahradách v Praze a Kroměříži. Intenzivně probíhala též inventarizace mobiliárních fondů na státních hradech a zámcích včetně reinstalací. Vysoce kvalifikovaná odborná příprava byla v této oblasti bohužel obzvlášť často znehodnocována ideologickou cenzurou a historii zkreslujícím ovlivňováním výsledné prezentace bývalých feudálních a řeholních sídel.

Ústav rovněž sledoval konzervaci a obnovu národních kulturních památek. Z nejvýznamnějších tehdy zahájených akcí metodicky vedených ústavem lze připomenout průzkum, restaurování a zpřístupnění románského biskupského (tzv. Přemyslovského) paláce v Olomouci, obnovu a restaurování renesančního zámku v Litomyšli, konzervaci a úpravu Anežského kláštera v Praze pro potřeby Národní galerie, velmi diskutovanou rekonstrukci gotického domu U zvonu, rehabilitaci zámku Troja či obnovu pláště a restaurování nástěnných maleb hradu Karlštejn. V osmdesátých letech k nim přibyla úspěšně ukončená rekonstrukce Národního divadla, záchrana Braunovy sochařské výzdoby v Kuksu, restaurování románských maleb rotundy ve Znojmě, konzervace zřícenin hradů Rabí, Zvíkov a Bezděz či konzervace, obnova a rehabilitace původní prostorové skladby pražského Rudolfina. Významné dokumenty té doby – usnesení vlády č. 14/1972, o programování obnovy památek a usnesení vlády č. 25/1973, o dalším rozvoji státní památkové péče byly politickými dokumenty, které nepřinesly očekávané výsledky a byly typickým obrazem své doby. Proklamace o komplexní péči o památky a sídla nebyla v praxi naplňována. Péče státu byla soustředěna jen na úzce vybrané solitéry, případně vzorové „komplexní sanace“ některých městských částí (Český Krumlov – Horní ul.), zatímco ostatní fond kulturních památek, zejména v pohraničních a těžebních oblastech, nadále chátral a zanikal.


1980–1989

Osmdesátá léta znamenají přípravu nového zákona o státní památkové péči, který byl přijat pod č. 20 v roce 1987. SÚPPOP se podílel výrazně též na mezinárodní spolupráci východoevropských zemí zastoupením v deseti projektech. Ústav koordinoval projekt „Metody, techniky a organizace regenerace historických urbanistických souborů“, ze kterého vzešly konkrétní syntetické práce k otázce ochrany, průzkumů a kategorizace historických měst (v období 1980–1990, Ing. arch. A. Vošahlík, CSc.). Na mezinárodním fóru se ústav úspěšně prezentoval organizací mezinárodního sympozia ICOMOS „Nová úloha hradů a zámků v životě společnosti“, Praha – Bratislava 1983.

Významným počinem bylo prosazení a otevření dvouletého (pomaturitního) studia památkové péče v rámci systému další výchovy a vzdělávání pracovníků oboru památkové péče, které SÚPPOP v letech 1981–1983 odborně i organizačně zajišťoval pro kastelány, stálé průvodce a odborné pracovníky na hradech a zámcích. Studium tehdy ukončilo prvních 22 absolventů. Od roku 1985 v pravidelných dvouletých cyklech studium památkové péče kontinuálně pokračuje až do současnosti. Podařilo se a daří i nadále zapojit do studia památkové péče pracovníky státní správy a samosprávy, odborných organizací oboru památkové péče, nyní i majitele stavebních a kamenických firem, projektanty, kteří participují na opravách a obnově památek. Potěšující skutečností je účast pracovníků z řad Policie ČR, kteří zajišťují ochranu kulturního dědictví.

Rozsáhlou činností byla prostorová identifikace památkového fondu Čech, Moravy a Slezska do mapových podkladů v měřítku 1 : 500 000, 1 : 200 000 a 1 : 50 000. Výstupy poskytují přehled o rozložení památkových hodnot v území České republiky a jsou dobrým podkladem pro územní a regionální plánování. V první etapě (1980–1985) se na jejich zpracování významným způsobem podílel PhDr. JUDr. Dobroslav Líbal, v druhé etapě (1985–1990) kromě SÚPPOP všechna KSSPPOP, TERPLAN a Krajská urbanistická střediska. Týmovou prací bylo dosaženo trvale hodnotných výsledků rozsáhlého výzkumného projektu „Prognóza rozvoje státní památkové péče do roku 2000 (2010)“, k jehož řešení byl sestaven efektivní tým odborníků ze všech památkových pracovišť za koordinace Jaroslava Svatoně, prom. hist.

Usnesení vlády č. 230 v roce 1985, jehož podklady připravil SÚPPOP, poukázalo kriticky na špatný stav památkových rezervací odrážející neutěšený stav hospodářského a společenského systému.

Po formální stránce toto období charakterizovalo zřízení Ústředí státní památkové péče a ochrany přírody, které bylo typickým obrazem dobového byrokratismu bez většího vlivu na odbornou stránku péče o památkový fond.


1990–1999

Devadesátá léta znamenají zásadní změnu politické a hospodářské scény návratem k demokracii a tržnímu hospodářství. Tato etapa přináší zcela nové úkoly, především v souvislosti se změnami vlastnictví památek. V roce 1990 došlo k oddělení ochrany přírody od památkové péče a jejímu přičlenění pod resort životního prostředí. Státní ústav památkové péče (SÚPP) v témže roce zorganizoval na zámku Roztěž celooborové setkání odborných pracovníků památkové péče. V návaznosti na jeho závěry vytvořil odbornou pracovní skupinu pro formování zásad nového památkového zákona v podmínkách obnovené demokracie (za předsednictví Doc. PhDr. Mojmíra Horyny). Vynikající práce této komise bohužel nebyla dodnes završena vydáním nové zákonné normy. Ústav se v té době i významně podílel na vyhledávání archivních a dokumentačních podkladů nezbytných pro objektivní a spravedlivé řešení restitučních nároků v oblasti movitých i nemovitých památek.

Po pádu totalitního režimu se stalo aktuálním úkolem objektivizovat fond chráněných památek vypuštěním neúměrně zastoupených reprezentantů dějin KSČ a naopak zapsáním řady dříve ideologicky diskriminovaných památek, zejména kostelů. SÚPP zajišťuje v této oblasti odbornou přípravu sezení Stálé komise ministerstva kultury ČR pro hodnocení kulturních památek, řešící ročně více několik set případů. Významným krokem bylo podstatné rozšíření ochrany sídel a krajiny. Dochází k vyhlášení 209 městských památkových zón, souboru 61 vesnické památkové rezervace, 164 vesnických památkových zón a 17 krajinných památkových zón. Metodickou koordinaci zajišťoval ústav.

Pokud jde o historická města, ústav aktualizoval ve spolupráci s regionálními ústavy „Koncepci ochrany historických měst v ČR v letech 1995–1997“ s výhledem do roku 2000. Celkový soubor zahrnuje cca 300 historických částí měst chráněných jako památkové rezervace nebo památkové zóny.

Po roce 1989 dochází také k rozsáhlému vykrádání památek, zejména kostelů, s katastrofálními důsledky pro naše kulturní dědictví. Kradená i legálně vlastněná umělecká díla byla navíc masově vyvážena do zahraničí. Ústav se proto významně podílí na boji proti krádežím i ilegálnímu vývozu. Inicioval konečnou podobu zákona č. 71/1994 Sb., o vývozu a prodeji předmětů kulturní hodnoty a svými k tomu nově vytvořenými útvary napomáhá identifikaci a navracení kradených předmětů, záchranné dokumentaci kostelních interiérů i zavádění zabezpečovacích a signalizačních systémů do ohrožených objektů.

Nově bylo třeba řešit i oblast péče o archeologický fond, včetně organizace záchranných archeologických výzkumů. V důsledku změn a výrazné restrikci rozpočtu AV ČR na přelomu roků 1992 a 1993 se na základě dohod o nové dělbě gescí MK ČR zřídily k 1. 4. 1993 a následně k 1. 5. 1995 celkem čtyři specializované ústavy archeologické památkové péče, které se výrazným způsobem podílejí na provádění záchranných archeologických výzkumů. Tímto MK ČR zahájilo naplňování projektu zřízení systému archeologické památkové péče v ČR předloženého Archeologickou komisí MK ČR, která byla zřízena 18. 4. 1994 na návrh SÚPP jako poradní sbor náměstka ministra kultury. Koordinaci záchranných archeologických výzkumů zajišťují Archeologické ústavy AV ČR v Praze a v Brně a regionální archeologické komise. Zástupci archeologických pracovišť se shodli v roce 1993 a 1994 na nutnosti vytvářet informační systém archeologických nalezišť. Ústavy shromažďují informace o zahájení archeologických výzkumů a zprávy o jejich výsledcích a naplňují úkoly výzkumu a vývoje. SÚPP zřídil k 1. 2. 1996 odbor péče o archeologický fond, který vytváří koncepci budování informací, dokumentační základy pro výkon péče o archeologický fond a buduje otevřený informační systém archeologických nalezišť při plnění úkolů výzkumu a vývoje ve spolupráci s okresními úřady a archeologickými institucemi.

Novou aktivitu vykazuje SÚPP v mezinárodní spolupráci. Podle statutu je součástí práce ústavu i činnost sekretariátu mezinárodní organizace ICOMOS, který naplňuje hlavní úkoly zahraniční spolupráce. Český národní komitét ICOMOS a SÚPP pořádají každoročně 18. dubna, k Mezinárodnímu dni památek a sídel, odborný seminář na určité téma. V roce 1991 to byl seminář na téma „Evropský význam kulturního dědictví Československa“, o rok později seminář „Rok baroka – UNESCO“, v roce 1993 seminář „Světové kulturní dědictví UNESCO“, v roce 1994 seminář s tématem „30 let Benátské charty“, v roce 1995 „30 let ICOMOS“, v roce 1996 „Kulturní dědictví a společenské změny“, v roce 1997 „Osobnost sv. Vojtěcha v kontextu kulturního dědictví“, v roce 1998 „Rok Karla IV.“ – „650. výročí založení Nového Města pražského“.

V roce 1992 byl v Opočně uspořádán ještě mezinárodní seminář s názvem „Identita památek ve střední Evropě“ a v roce 1994 seminář „Hodnoty a funkce venkovských kostelů v urbanizované krajině“. Aktivita sekretariátu ICOMOS byla završena v roce 1995 uspořádáním I. evropské regionální konference ICOMOS v Českém Krumlově na téma „Autenticita památek“. Ústav připravil vydání dvou publikací pro mezinárodní komunitu, a to „Československá památková péče“, která vyšla jako samostatné číslo 188 v revui Monuments historiques v roce 1993 ve Francii a publikaci „Památky a sídla v České republice“, která byla vydána v roce 1996 na Srí Lance při příležitosti Generální konference ICOMOS v Sofii. Hlavní mezinárodní aktivitou v roce 1997 bylo uspořádání Mezinárodního sympozia ICOMOS/IFLA 97 „Krajinné dědictví“, ze kterého zajistil SÚPP vydání sborníku. Své metodické poslání ústav uplatnil i při uspořádání odborného semináře na téma „Zásady památkové péče při konzervaci a restaurování nemovitých památek“, konaného ve spolupráci s ICOMOS v listopadu 1997. V květnu 1998 se ústav zapojil do příprav na „Dny evropského dědictví 1998“.

Ústav zajišťuje rovněž odbornou přípravu pro zařazení vybraných českých památek do Seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Nově se rozvíjí též vědeckovýzkumná činnost v rámci soustavy grantových projektů.

Na základě dotace MK ČR se v roce 1999 podařilo ústavu zakoupit archiv SÚRPMO. Tak se podařilo zachránit unikátní soubor archiválií, který obsahuje fotoarchiv s negativy, stavebně-historické průzkumy, zaměření historických objektů a projekty.


2000

Rok 2000 přinesl Státnímu ústavu památkové péče některé významné změny. Ke dni 3. 1. 2000 ústav dostal nový statut, vydaný zřizovatelem, Ministerstvem kultury ČR pod čj. 1622/1999. V návaznosti na statut byla revidována a přesněji specifikována činnost všech organizačních útvarů ústavu a došlo i k jeho dílčí reorganizaci. Takto revidovaná struktura pracoviště a jeho hlavní činnosti byly vtěleny do nového organizačního řádu, který po schválení zřizovatelem vydal ředitel ústavu pod čj. 12279/2000 s účinností od 1. 12. 2000.

Oba vydané dokumenty vycházejí z Koncepce účinnější péče o památkový fond v České republice do roku 2005. Vytvářejí předpoklad ke zkvalitnění odborných činností ústavu a k zintenzivnění jeho odborně metodické funkce ve vztahu k regionálním Státním památkovým ústavům. V tomto směru byl ředitel ústavu pověřen zpracovat a v široké diskusi s pracovníky z regionů projednat Plán odborně-metodického řízení organizací státní památkové péče v České republice do roku 2005.

Do zpracování tohoto koncepčního materiálu se formou účasti v řešitelském týmu vedenému Ing. arch. Dagmar Sedlákovou zapojili vedle vedoucích pracovníků SÚPP i ředitelé a významní odborníci ze všech regionálních SPÚ. Plán byl schválen MK ČR dne 10. 4. 2001 pod čj. 6375/2001 a navrhl a specifikoval celkem 8 hlavních směrů (tzv. „pilířů“) činností odborných pracovišť státní památkové péče. Řídicí odborně-metodická úloha SÚPP byla v plném rozsahu akceptována jako cesta ke sjednocení výzkumných i odborných činností oboru v zájmu jak vyšší kvality poznávání, obnovy a prezentace památkového fondu, tak i vyšší předvídatelnosti a jednotnosti vydávaných odborných stanovisek a tím i vyšší právní jistoty vlastníků památek.

Nově bylo v ústavu zřízeno oddělení stavebně-historických průzkumů. Ačkoliv průzkumy památek byly a jsou jak státním, tak regionálními SPÚ průběžně prováděny, vyšlo zřízení nového oddělení vstříc akutně pociťované potřebě prohlubovat a ověřovat metody a zároveň vytvářet určité závazné kvalitativní standardy pro tuto činnost. Ta je dnes právem chápána jako základ ostatních odborných činností a úkonů.

Jedním z důležitých úkolů památkové péče je i výchova nových odborníků a jejich celoživotní vzdělávání. Systematicky se bude touto prací zabývat nově založené oddělení. Počítá se s tím, že SÚPP, který patří od roku 1995 mezi akreditované vzdělávací instituce, bude mimo studium památkové péče pravidelně organizovat řadu vzdělávacích seminářů i dalších akcí. V návaznosti na některé grantové úkoly se bude podílet i na přípravě doktorandského studia památkové péče.

V roce 2000 se podařilo dokončit dlouholetou a po etapách probíhající obnovu Palácových zahrad pod Pražským hradem. Slavnostně byly otevřeny dne 28. 8. 2000 zahrady Kolowratská a Malá Fürstenberská i vstupní prostor z Valdštejnské ulice mezi Kolowratským a Pálffyovským palácem.


Při rekapitulaci odborného a vědeckého přínosu ústavu je na místě s vděčností připomenout jeho zakladatelské osobnosti, zejména Doc. PhDr. Oldřicha J. Blažíčka, Ing. arch. PhDr. Viktora Kotrbu, CSc., Ing. arch. Václava Mencla, PhDr. Vladimíra Novotného, DrSc., Doc. PhDr. Jakuba Pavla, Prof. PhDr. Huga Rokytu, CSc., Ing. arch. Jana Sokola či Ing. arch. Břetislava Štorma, kteří mu vtiskli pevnou odbornou orientaci a zavazující náročnost badatelské, odborné i dokumentační práce.

Pro odbornou úroveň ústavu vždy měla zásadní význam jeho intenzivní spolupráce s vysokými školami a vědeckými ústavy. Vynikající externí odborníci působí jak ve vědecké radě ředitele SÚPP, tak v řadě ad hoc zřizovaných odborných komisí.