Národní památkový ústav

Národní památkový ústav

Valdštejnské nám. 3

11801 Praha 1

 Mapa webu |  MonumNet |  Ke stažení |  Novinky [7.1.] |  Diskusní fóra [29.11.] |  Odkazy na www [28.11.]
nový web: VLASTNÍCI [pro vlastníky a účastníky procesu obnovy památkového fondu: investory, projektanty, dodavatele, úřady, obce...]
Print

Dům U Zlatého slunce, sídlo ÚOP

 Když byla v Plzni roku 1530 jakási Dorota Žáková trestána za „trpění neřádů“ a vyzvána, aby „vybyla neřádné čeládky“ z domu, málokdo tehdy jistě tušil, že místo s pochybnou pověstí bude jednou známé jako jedna z nejkrásnějších plzeňských budov, jakýmsi městským palácem potvrzujícím vážnost i majetkové poměry majitele. Po rozsáhlé přestavbě z roku 1775 dům získává i nové jméno: U Zlatého slunce. Pozlacenou štukovou tvář slunce, obklopenou paprsky a ozdobami připomínajícími paví peří obdivujeme ve štítě stavby natočeném do Prešovské ulice č. 7 dodnes.

I když přesnější datace původu budovy je problematická, stavební historici se domnívají, že sklepy tu nejspíše byly sklenuty již ve 2. polovině 14. století. Nejstarší zachované fragmenty stavebních konstrukcí dokazují, že šlo o dům původně gotický. S jistotou lze říci, že je navštěvovala „neřádná čeládka“ Doroty Žákové. Pokud jde o další majitele, vlastníky byli většinou sladovníci, i když sladovny se prý nacházely docela jinde.

Právě během 16. století docházelo v domě k významným stavebním úpravám. Některé z nich si vynutil požár, který datujeme k roku 1507. Však také roku 1697 „pro nebezpečí ohně“ bylo zakázáno Michalu Fridrichovi, zámečníku, aby pracoval v dílně umístěné uvnitř domu. Dotyčnému řemeslníku zákaz tak úplně nejspíš vadit nemusel. Na plzeňském náměstí měl hned dvě další dílny a to poblíž vchodu do kostela. Dozvídáme se také, že roku 1646 je poprvé připomínán domeček, přiléhající k popisované nárožní budově, a to v dnešní Sedláčkově ulici. Roku 1702 Fridrichův velký dům opravuje významný regionální architekt Jakub Auguston. Dozvídáme se ovšem rovněž, že si s prací nedal příliš záležet. O 73 let později kupuje budovu Antonín Říha s manželkou Alžbětou. Ti si nechali v rušné ulici vedoucí od tzv. Říšské brány k náměstí postavit již tehdy obdivovaný dům, jehož vnější podoba se dodnes téměř nezměnila, a kterému dali jméno U Zlatého slunce. Průčelní zdi novostavby navržené Antonínem Barthem pohltily i zmíněný starší sousední domeček. Budova získala vzhled tzv. městského paláce. Honosné fasádě přidávala na zdobnosti i hluboká nika vedoucí přes dvě patra, jejíž vrchol ozdobilo domovní znamení v podobě zlatého slunce, jehož paprsky jako by zároveň vyzlatily letopočet 1777.

Nad průjezdem domu se nachází balkon, jehož ozdobná rokoková mříž musela již v době vzniku uvádět v úžas všechny kolemjdoucí. Jen ti nejpozornější chodci si všimli, že v kovaných kudrlinkách je zakleto číslo 169. Dnes budovu označujeme jako číslo popisné 171. Vysvětlením by mohlo být například spojení dvou dříve samostatných domů.

Již z roku 1879 se v přízemí objevuje první krám. Během devatenáctého století přibudou další tři, jejichž přítomnost prozrazují na starých fotografiích tzv. výkladce, jakési dřevěné výkladní skříně. Pomalu se mění i charakter domu. Z honosného paláce se proměňuje v dům měšťanský s jednotlivými byty. Koncem devatenáctého století se objevuje nádvorní záchodový přístavek a vodovody. Studna ve sklepení domu, o niž se obyvatelé dělili se sousedy z vedlejšího domu, přestávala sloužit svému účelu. Roku 1814 prodává stále ještě krásný dům sklenář Jan Říha barvířském mistru Gotfriedu V. Lautensackovi. Ještě v roce 1931 se uvádí, že dům pak dědili členové rodiny Lautensackových. Ve druhé polovině 20. století dům chátral. Poslední nájemníci odešli po roce 1989, nějaký čas zde ještě fungovala výrobna družstva Fotografie. Poté byl dům vyrabovaný, žili v něm bezdomovci a zaznamenal se i jeden požár. Roku 1998 budovu získal tehdejší Památkový ústav a zajistil obnovu objektu. Sídlo v krásném domě U Zlatého slunce mají plzeňští památkáři dodnes.

Ve stínu zdí U Zlatého slunce se ukrývala zimní zahrada

Nárožní dům U Zlatého slunce, jehož hlavní průčelí ozdobené reliéfem zlatě zářícího sluníčkový, patří mezi nejkrásnější plzeňské měšťanské domy, vystavěné koncem 18. století.

Pozlacená tvář plasticky ztvárněného slunka shlíží na chodce kráčející současnou Prešovskou ulicí. Po roce 1777, kdy důkladnou přestavbou dům získal prakticky současnou podobu, se zmíněné sluníčko usmívalo na všechny, kdo přicházeli do města tehdejší Říšskou branou, která stávala na konci ulice. I ta později nesla na památku zbořené brány jméno Říšská. Dům tedy ležel na významném místě a míjeli jej i důležití obchodníci, projíždějící městem při obchodních cestách vedoucích z bohatých německých měst. Majitel domu si pak mohl prohlížet veškerý pouliční ruch z balkonu se zábradlím, zdobeným půvabnou rokokovou mříží.

Dějiny se ke krásnému domu občas zachovaly macešsky. Závěrem 19. století změnil svoji úlohu a z domu měšťanského se stává činžovní. V přízemí se objevují obchody, které nabízejí své zboží také v ztv. výkladcích, dřevěných předchůdcích současných výkladních skříní. Tyto ozdoby často zakrývaly také fasádu přízemí budovy. Co se však nachází uvnitř, v útrobách domu?

Tajemství poodkrývá pracovník plzeňského regionálního pracoviště Národního památkového ústavu Petr Domanický: „Tento dům se koncem 20. století nacházel ve velmi špatném stavu. Byl opuštěný, vyrabovaný, žili v něm bezdomovci a jednou tu dokonce také hořelo.“ Lepší časy nastaly budově opět až po roce 1998, kdy dům začal být opravován jako sídlo plzeňského pracoviště památkového ústavu a došlo i na nezbytnou obnovu objektu. „Pod vrstvami omítek a nátěrů došlo v prvním patře budovy k nalezení původní výmalby z počátku devatenáctého století. Z větší části jde o rostlinné motivy a ornamenty,“ říká Domanický. Místnosti s nejlépe zachovanou výmalbou dnes slouží jako ředitelna a sekretariát. Památkář dodává: „V křídle domu otočeném do Sedláčkovy ulice se ovšem také leckde zachovaly až dvě stě let stará okna a dveře. To je v rámci města Plzně naprosto unikátní záležitostí!“

V prvním i druhém patře domu se zachovaly části náležející kdysi k tzv. černým kuchyním, v nichž se vařívalo na otevřeném ohni, jehož kouř odváděly do komínů tzv. dýmníky. Dnes důležitá vybavení bývalých kuchyní plní úlohu čistě dekorativní a může je obdivovat i návštěvník domu. „Tato místa slouží pracovníkům ústavu jako konzultační místnosti,“ vysvětluje Domanický.

Své kouzlo má ovšem také dvůr domu U Zlatého slunce, jehož krásu si lze prohlížet ze dvou pater pavlačí. Na první pohled zaujme zvláštní dřevěná prosklená stavbička, na jejímž místě stávala po roce 1900 jakási menší zimní zahrada. Podle starší literatury „jest zimní zahrada jakýsi druh dobře větratelného skleníku, připojeného k obytným místnostem domu. Přes zimu se zde uchovávají teplomilné rostliny, zvláště palmy a rostliny s listem neopadavým“. Dále má zahrada být dosti prostorná, aby umožnila pobyt a odpočinek vlastníkově rodině, může se zde uchovávat i exotické ptactvo v klecích či dokonce akvárium. Další z památkářů, Pavel Domanický se domnívá: „Myslím, že tak exotické vybavení zde v tak malém prostoru nebylo. Pro zahradu vybrali takové místo, kde nemohla překážet průchodu pavlačemi a současně tam také mohlo svítit sluníčko. Jednalo se o jednu prosklenou stěnu a nejspíš měla i prosklenou střechu.“ Skutečné slunce tedy mohlo dodávat rostlinám sílu spíše až v odpoledních hodinách, když se sklánělo k západu. „Přesto se domnívám, že v rámci plzeňských domů obdobná zahrada nebyla zas až tak samozřejmou záležitostí, i když existence zahrady odráží určitou měšťanskou dobovou módu pěstovat nejrozličnější teplomilné rostliny,“ konstatuje Pavel Domanický.

Krytá zahrada byla přístupná z nádvorní pavlače v prvním patře domu. Staré fotografie prozrazují, že k tomu sloužil i jakýsi oblý balkonek zdobený kovovým zábradlím, obcházející tzv. záchodový přístavek domu. Pod zimní zahradou se nacházela obyčejná kolna. To všechno ale dokonala rozhryzal „zub času“. Přibližný vzhled zimní zahrady obnovili památkáři na základě dochovaných fotografií. Pouze místo květin dnes uvnitř najdou své kolegyně z oddělení movitých památek.